Historie klubu

Koncem roku 1932 řada nadšenců pro kopanou založila v naší obci sportovní klub s oficiálním názvem Sportovní klub Německé Lutyně. Do čela tohoto klubu byli zvoleni Josef Adamčík předseda, Jan Warosch místopředseda, Alois Popek jednatel a další. V té době bylo značným problémem hřiště. Po zdlouhavém jednání s Tělocvičnou jednotou Sokol, který vlastnil pozemek postoupený mu státními statky, bylo dosaženo dohody o zřízení hřiště na tomto pozemku formou pronájmu. Poplatek však byl značný pro ekonomiku klubu. A tak se uvažovalo o vybudování vlastního hřiště. Takovému záměru vyšel vstříc místostarosta klubu Jan Warosch - držitel rozsáhlých pozemků tím, že nabídl pozemek k vybudování hřiště, které se stalo základem dnešního stadiónu. Práce byla zahájena v roce 1933 a hrací plocha byla provozu schopná k 1.4.1934, kdy byl sehrán první zápas proti SK Olza Věřňovice. Hřiště mělo škvárový povrch a rozměry 90x60 metrů a v podélné ose mělo spád asi 1 metr. V témže roce bylo oploceno a byla postavěna dřevěná tribuna o rozměrech 25x5 metrů. Zlepšení sportovní úrovně příchodem několika hráčů z okolních klubů nasvědčuje to, že v roce 1936 byl klub účastníkem 1.B třídy Těšínské župy fotbalové. Za zmínku stojí, že to byla po 1. lize 4. nejvyšší soutěž. V té době měl klub dvě kategorie závodníků, a to dorost a družstvo dospělých počítaje v to i družstvo záložní. Soutěž žáků neexistovala, protože platil zákaz kopané mládeži školou povinné.

V této době funkcionáři Tělocvičné jednoty Sokol založil další sportovní klub SK Slavie Německá Lutyně a polská menšina založila další klub PKS Wisla Německá Lutyně. Ani jeden klub však nedochoval výkonnosti SK Německá Lutyně a ani neměly vliv na ekonomickou nebo jinou stránku SK. Pak nastaly těžké chvíle na našem území.10.10.1939 bylo Těšínsko obsazeno Polskem a na tomto území byla zahájena veškerá sportovní činnost. Dne 1.9.1939 začala 2. světová válka a tím i zanikla činnost SK Německá Lutyně. Po skončení války nastal obrovský proces nejen v občanském a politickém životě, ale i na poli sportu. Byly to těžké začátky. Hříště bylo zdevastováno včetně oplocení i tribuny a samotná hrací plocha byla poškozena leteckou pumou. Proto bylo opět používáno Sokolské hřiště. Součastně se ale začalo intenzivně pracovat na zprovoznění původního hřiště. I v této době se našlo hodně dobrovolníků, kteří bez nároků na odměnu věnovali svůj čas, vlastní zdroje i síly k tomu, aby se rozběhl sportovní život v obci. Ten se rozběhl ještě v roce 1945 a do jeho čela se postavila řada funkcionářů bývalého SK i mnoho dalších např. František Pobořil, Emil Adamčík, Karel Škuta, František Šostok, Teofil Káňa, Alfons Mžík, Alois Pastušek, Albert Burián, Albert Čempel, František Wrobel, Andělin Hanusek, Jindřich Lajčík, Josef Šelong, Eduard Solich a postupně další, kteří v následujících létech zaujímali místa po odcházejících funkcionářích.

Samozřejmě že se do činnosti zapojovali i aktivní hráči, kteří zahajovali poválečnou éru sportovního klubu. Po skončení války přijala obec název Dolní Lutyně a jednotám a klubům, které neměli svého patrona byl přidělen název Tělovýchovná jednota Sokol. Ten neměl nic společného s bývalou Tělocvičnou jednotou, která byla uznána jako protistátní a byla rozpuštěna. Později se začalo uvažovat o modernizaci stávajícího hřiště. Jelikož tato akce byla nad síly oddílu byl o pomoc požádán tehdejší MNV. Požadavek byl však striktně odmítnut. Až v roce 1959, kdy do čela MNV nastoupil pan SIKORA Miroslav našla tato žádost porozumění a 31.12.1959 byly započaty práce. Novelizována hrací plocha o rozměrech 105x70 metrů byla zprovozněna ke dni 31.7.1960, kdy byl sehrán první zápas. Po tuto dobu byly tréninky a zápasy konané na hřišti v Horní Lutyni. Přesto, že družstvo nemělo vlastní plochu postoupilo do 1.B. třídy. Dále pokračovaly práce na dokončení zbývající části plochy a byly zahájeny práce ve výstavbě tribuny. To vše se opět neobešlo bez dobrovolných pracovníků a k detonaci tribuny se přikročilo v prosinci 1962. Pracovalo se v sobotu v ranních, odpoledních i nočních hodinách bez přerušení, dále v neděli a v odpoledních hodinách bylo dílo dokončeno (hrubá stavba). Dokončovací práce pokračovaly na jaře a vše bylo dokončeno v roce 1963. Toto suché konstatování nevystihuje úsilí, které bylo v rámci výstavby vynaloženo, aby se dosáhlo podoby, která je i v dnešní době. Bylo odpracováno přes 30 000 brigádnických hodin. Předsedou byl pan Alois Adamčík a díky patří i dalším členům TJ Sokol a to Andělin Hanusek, Ferdinand Piechovič, František Pobořil, Albert Burián, Adolf Adamčík, Rudolf Adamčík, Miroslav Návrat, Bohuslav Mžík, Karel Kramný, Teofil Pazdzior a jiní. Samozřejmě, že ruku k dílu přidali i ostatní členové TJ, ale i nečlenové a ženy. Obrovský podíl na výsledku má i pan Josef Říha, který zajišťoval potřebnou dokumentaci a vykonával technický dozor. Nelze zapomenout na pana Josefa Přibylu, který zajišťoval mechanizační prostředky a čety odborníků i na předsedu tehdejšího MNV pana Miroslava Sýkoru. V těchto létech většinou působily v TJ dvě družstva dospělých a jedno dorostu. V polovině 60 let bylo založeno i družstvo žáků. V roce 1972 bylo založeno druhé družstvo žáků a potom i druhé družstvo dorostu. V roce 1975 postoupilo družstvo mužů do 1.A. třídy, kde setrvalo až do roku 1983. V době, kdy dolnolutyňský fotbal oslavoval 50. výročí skončili muži 1.A třídě na 5. místě a jelikož došlo k reorganizaci, sehrálo baráž s 13. z KP KRNOVEM. V obou zápasech družstvo zvítězilo a postoupilo do krajského přeboru. Bohužel rozdíl ve výkonnosti byl větší, než si všichni mysleli. Po roce družstvo sestupuje do 1.A třídy, kde i přes reorganizaci krajských soutěží je až do roku 1988. V této době dochází k zatravnění hřiště. Na podzim roku 1987 začaly práce za finanční podpory MNV jehož předsedou byl pan Ing. BOLESLAV FABER.

Travnatou plochu z pastvin zajistil vedoucí hospodářství Státního statku v Dolní Lutyni pan Ing. Josef Vodák. Drny byly seřazovány zařízením, zapůjčeným z TJ Baníku Ostrava. Položení drnů předcházela úprava stávající hrací plochy návozem ornice a položením drenáže. Práce probíhaly velmi úspěšně a jejich podzimní část byla ukončena 1. prosince 1987. Jarní práce byly zahájeny 25. března 1988 již s novým dokonalejším řezacím zařízením, které zkonstruoval a vyrobil pan Albert Adamčík. Toto zařízení bylo daleko lépe ovladatelné a značně výkonnější, takže urychlilo průběh této akce. Vedení této stavby bylo svěřeno panu Rudolfu Adamčíkovi, který se zhostil tohoto úkolu s úspěchem. Tato akce vzhledem k nutnosti urychleného zprovoznění hřiště vyžadovala krátkou realizační dobu a to znamenalo nasazení výkonné pracovní síly. Proto kromě členu výboru se zapojily do této akce jako již dříve v minulosti také četní příznivci kopané, samozřejmě i sami závodníci a tak společnými silami se podařilo dokončit akci k 21. dubnu 1988.

Šlo o velmi náročnou a fyzicky namáhavou práci, do které se zapojilo celkem 102 pracovníku a 10 traktoristů státního statku. Po dobu trvání této akce se konaly všechny zápasy i tréninky na hřišti ve Věřňovicích, což mělo rozhodně nepříznivý vliv jak na kvalitu tréninků, tak i výkonu v zápasech, z čehož vyplynul také i neúspěch při samotných mistrovských utkáních a sestup do 1.B třídy. Nelze vyjmenovat všechny ty, kteří se na této akci podíleli, ale přesto je nutné vzpomenout alespoň ty, kteří odpracovali nejvyšší počet hodin z celkových 5 000. Pan Rudolf Adamčík 222 hodin, pan Miroslav Dadok 173 h, pan Václav Fismol 154 h, pan Zdeněk Nešporek 145 h, pan Bohuslav Mžík 137 h, pan Ladislav Adamčík 127 h, pan Jan Štabla 126 h, pan Vlastimil Mžík 107 h. Z aktivních hráčů odpracoval pan Jiří Rakus 135 h, pan Lubomír Szypula 84 h, pan Václav Šostok 62 h, pan Jiří Míča 57 h. Z příznivců kopané odpracovali: pan Miroslav Škuta 90 h, pan Milan Šostok 86 h, pan Rudolf Adamčík ml. 62 h, pan Štěpán Wisniowski 58 , pan Josef Sosna 56 h, pan Josef Duda 45 h. Zvláště třeba vyzvednout účast pana Alberta Adamčíka, který zdokonalil řezný nástroj, což značně urychlilo řezání drnů a to mělo samozřejmě vliv na urychlení pokládky drnů, přitom však ještě odpracoval 107 h při jejich samostatném kladení. A zase se zde objevuje jméno Josef Říha, ten jako již v minulosti pomáhal i při této akci radou a zajišťoval výstavbu studny, potřebnou pro zavlažování trávníku. V ročníku 1989 - 1990 došlo k sestupu družstva mužů do okresního přeboru, kde se nachází až do roku 1992, tedy třetí sezóny. Příčny nutno hledat ve špatném složení družstva, nekompaktnosti kolektivu i výboru TJ. Na jaře 1992 družstvo konečně postupuje do 1.B třídy. V celé této době hrály naše mládežnické družstva tj. dorost i žáci v okresním přeboru. Začátkem 90. let naše mladá a křehká demokracie přinesla řadu problému dopadajících i na oblast sportu.

Proto bylo a je třeba stále zavádět do praxe i tělovýchově právě manažery a s jejich pomocí zajistit maximální míře sponzorování sportovní činnosti v dané obci, tedy i u nás, mít určitá pravidla hry, aby celá oblast nebyla nadále jen v roli prosebníka, čekajícího na určité dotace nadřízených orgánů. Proto i naše organizace nezaváhala a reagovala na vzniklou situaci zajišťováním sponzorů. Toto nám umožnilo přihlásit mladší žáky do okresní soutěže. Toto souvisí i s náborem žáků na naších školách, které začali provádět pánové Grobelný Evžen a Hok Jiří. V dalších létech hráli starší žáci v okresním přeboru a neustále docházelo k zlepšení jejich postavení v tabulce. Toto vyvrcholilo postupem do župní soutěže v sezóně 2002-2003. Zároveň i u mladších žáků docházelo k zlepšování výkonnosti a nyní hrají dvojzápasy Župní soutěže se staršími žáky. Nesmíme ani opomenout, že již třetím rokem se snažíme do přípravy zapojovat přípravku. Dorost, který hrál okresní přebor byl pro sezónu 1995-1996 posílen o několik hráčů z karvinské kopané. To dosedlo spolu s dobrým trenérským vedením dorostu k postupu do župní soutěže. Bohužel odchodem hlavních opor došlo k oslabení družstva a po roce k opětovnému sestupu do okresního přeboru. Zde do dneška bojují se střídavými úspěchy. Proto věříme, že dobrá práce u žákovských družstev se brzy promítne do dorosteneckého družstva.

Za posledních 10 let to u družstva mužů bylo jako na houpačce. V SR 1992-1993 hrálo 1.B třídu a po umístění na druhém místě s největším počtem bodů ze všech čtyř skupin mělo možnost si zahájit postupové místo po zrušení "B" družstva Ostroje Opava. Toto se po dohodě s Opavským klubem stalo skutečností. Po dvou létech v 1.A třídě přišel opět sestup. V SR 1995-1996 vstoupil do výboru TJ jako sponzor pan Voznica. Došlo k úpravě výboru TJ a vše nasvědčovalo tomu, že to bude pro fotbal prospěšné. K postupu opět nedošlo, muži skončili na druhém místě. To vedlo k odchodu pana Voznici z výboru. Zbývající členové pak dalších pět let napravovali chyby, které tímto kooptování vznikly a snažili se o opětovný postup. Ten se povedl až v sezóně 2000-2001. Opět jsme v 1.A třídě odehráli dvě sezóny a na jaře loňského roku znovu spadli do 1.B třídy. Bylo jak chybou hráčů, tak chybami výboru. Chyběl nám totiž pouhý jeden bod. Po skončení pana Voznici ve výboru TJ jsme zrušili živnostenskou činnost na pohostinství a dali jsme ho do pronájmu panu HERMANOVI. Byla s ním navázána velmi dobrá spolupráce. Po vzájemné dohodě pan Herman svou činnost ukončil. Po něm pohostinství převzal pan Adamčík František a nyní jeho syn ADAMČÍK Richard. I zde se dá říct, že spolupráce je na velmi dobré úrovni. Za posledních několik let byly vybudovány dvě tréninkové plochy a to travnatá za tribunou a škvárová za brankou u lesa. K trénovaní v zimně využíváme tělocvičnu ZŠ A. Jiráska a ZŠ T.G.Masaryka v Neradu, kde spolupráce s paní ředitelkou JOSIEKOVOU Janou je rovněž na velmi dobré úrovni. V neposlední řadě musíme vyzvednout i činnost odboru ASPV (dříve ZRTV).

Tento odbor pracuje při naší TJ již přes 20 let. Ze začátku pod vedením paní Fismolové a paní Kubátkové, později paní Sztwiertniové a paní Wolfové provádí své cvičení v tělocvičně ZŠ A.Jiráska a neustále získávají a zapojují do své činnosti nové a mladé sportovkyně.

Úkolem TJ je i nadále zajišťovat svou činnost s pomocí OÚ a hlavně s pomocí sponzorů. Spolupráce s OÚ se z počátku začala vyvíjet velmi pomalu ale postupně nabývala na konkrétní podobě a pevně věříme, že se bude neustále vyvíjet a zlepšovat hlavně v oblasti mládeže, kde sportem a pohybem bojujeme proti drogám a snažíme se o zdravé a smysluplné využití jejich volného času. Všechny sponzory jmenovat nejde, ale na jednu firmu zde musím upozornit. Je to fa TIZ, která kromě jiných aktivit a spolupracuje s TJ, nám vyrobila obě kryté střídačky, zajišťovala pomoc při přemístění zábradlí u hřiště, zabudovává zábrany za brankami a zúčastňuje se spousty dalších akcí na stadionu. Pevně věříme, že tato spolupráce se bude i nadále zlepšovat a bude přispívat k dalšímu rozvoji kopané v naší obci.

Seznam předsedů Tělovýchovné jednoty Sokol Dolní Lutyně postupně, jak byli volení: Adamčík Josef, Přibyla Josef, Adamčík Alois, Burián Albert, Vrubel František, Nešporek Zdenek, Fismol Václav, Šostok Vladislav, Absolon Luděk.

Za více než sedmdesátiletou existenci činnosti naší TJ jsme obdrželi spoustu vyznamenání a uznání OV ČSTV , SFŽ a jiných společenských organizací a vyhráli jsme mnoho různých turnajů ve všech věkových kategoriích. Za to patří dík všem, kteří se podíleli a podílejí na historií i současnosti dolnolutyňské kopané.